Množství skleníkových plynů v atmosféře se zvyšuje v důsledku lidské činnosti. Vědci toto tvrzení opírají o měření množství různých izotopů uhlíku v atmosféře (nejběžnější uhlík C-12 je zastoupen z 98,89 %, uhlík C-13 z 1,11 % a zbytek zastupuje uhlík C-14. Uhlí a ropa neobsahují žádné izotopy C-14 a téměř žádné izotopy C-13, nárůst koncentrace CO2 v atmosféře s hlavním podílem C-12 tak odpovídá zastoupení tohoto izotopu ve spalovaných fosilních palivech.
Pro vyjádření množství skleníkových plynů v atmosféře se z důvodů různého poločasu rozpadu a tím i délky účinku těch plynů používá přepočet na CO2 ekvivalent (dále jen CO2e). Jen pro představu, izotop C-14 má poločas rozpadu zhruba 5 700 let. Za skleníkový plyn lze v určitém ohledu považovat i vodní páru, která též vytváří dočasný skleníkový efekt. Současná koncentrace skleníkových plynů v atmosféře odpovídá přibližně 420 částicím na milion částic vzduchu (parts per million, ppm) CO2e. Hodnotu CO2 neustále měří středisko Mauna Loa na Havaji.1 Díky Svante Arrheniusovi, švédském fyzikovi a chemikovi, víme, že v době před průmyslovou revolucí byla koncentrace CO2 v atmosféře jen 280 ppm – jde o více než 50% nárůst. Nárůst koncentrací CO2 je doprovázen poklesem koncentrací kyslíku (O2) v atmosféře. Bez O2 by nebylo možné spalovat každoročně miliardy tun uhlí, ropy a zemního plynu.2
Oxid uhličitý pohlcuje část slunečního záření (infračervené světlo), zatímco kratší vlny mohou procházet téměř bez překážek, následně jen vyzařuje v závislosti na své teplotě. Díky těmto vlastnostem je po vodní páře druhým nejúčinnějším skleníkovým plynem. Tím, že skleníkové plyny v atmosféře část slunečního záření pohltí a odrazí zpět k povrchu, se teplota povrchu planety čím dál víc zahřívá. I díky satelitům ukazují měření z nejvyšších vrstev atmosféry, že množství záření odcházejícího z horní vrstvy atmosféry do vesmíru klesá a naopak, pozemní stanice zaznamenávají více infračerveného záření dopadajícího na povrch Země. Zvýšení záření o cca 2 W/m2 za dekádu způsobily emise CO2.3 Celá planeta je tak v průměru o cca 1,2 °C teplejší než v době před průmyslovou revolucí – to odpovídá oteplování o 0,2 °C za dekádu. To je však průměrná hodnota teplotní změny pro celou planetu, většina míst na severní polokouli je dnes teplejší o 2–3 °C, v Čechách je průměrný nárůst teploty za dekádu dvounásobný. Od roku 1961 se průměrná teplota v České republice zvýšila o vice než 2 °C.4
Důsledkem zvyšujících se průměrných teplot na Zemi jsou pak změny klimatu se všemi dosud známými důsledky a dopady na život na Zemi a šance lidské rasy na přežití. Vice informací je možné čerpat např. prostřednictvím Mezivládního panelu pro změnu klimatu (Intergovernmental Panel on Climate Change – zkratka IPCC) a jeho pravidelných zpráv, které najdete zde. Ústav Otevřená data o klimatu, z.ú. a jeho webové stránky Fakta o klimatu srozumitelně v přiměřeném detailu vysvětlují informace nejen o klimatických změn a jejich dopadech. Zajímavý je i jejich 2050 podcast.
IPCC v roce 2018 vydal Zvláštní zprávu ke globálnímu oteplení o 1,5 °C, která uvádí dopady oteplení o 1,5 °C vs. oteplení o 2 °C a dovozuje potřebu razantního snížení emisí od roku 2020 a dosažení uhlíkové neutrality do roku 2050 pro udržení nárůstu průměrné globální teploty výrazně hranici 1,5 °C.5 To je cílem Pařížské dohody z roku 2015, kterou podepsalo cca 195 zemí a která zavazuje členské státy ke stanovení a dodržení tzv. národních závazků (NDCs) ke snižování emisí skleníkových plynů.